3. příběh z Chomutovské nemocnice

V návaznosti na kauzu "Dětské oddělení Chomutov" (  www.splynuti.cz/news/stiznost-na-chomutovskou-nemocnici/  ) vkládám další dva příběhy maminek, které na tomto oddělení byly hospitalizovány se svými dětmi. Jeden příběh je prodloužená verze - podrobná ze stížnosti, uvedena na konci - zde na stránce). Druhý příběh je datován k roku 2011 i ten však má své opodstatnění k tomu, aby byl uveřejněn (  www.splynuti.cz/news/nas-pribeh-s-detskem-oddeleni-v-chomutove/  )

Bylo 18.2.2015 něco kolem čtvrté odpoledne, když jsem se rozhodla, že zavolám sanitku . M. měl teplotu 38,6 do toho zvracel a mel prujem. Jelikož mu jsou čtyři měsíce a já jsem od vánoc bez auta, nepřišlo mi rozumné brát ho v takovém stavu do kočárku a autobusem se vláčet doktorovi. Tak jsem volala. . . Sanitka přijela a hned jsem dostala vynadáno že sanitka není taxík a proč jsem nesla k lékaři. Vysvětlila jsem té paní ze malemu jsou čtyři měsíce a že v takovém stavu mi přišlo vhodnější volat sanitku než ho brát do kočárku.ze nechapu kde je problem ze si vyjezd zaplatim.už jen to její nepříjemné chování, kterým mi dávala najevo jak ji strašně obtěžuje ze museli vůbec přijet, jsem si pak já připadala jako úplný debil. M. na nejakym přístroji něco změřila a pak se otočila k řidiči a se slovy "rychle, jedem " jsme se rozjeli k nemocnici docela rychle a se spuštěnou houkačkou. Vyšetření na pohotovosti bylo v pohodě, paní doktorka docela i milá. Pak nám řekla, že musíme zůstat, že malého hospitalizuji . Sestra nás odvedla do prvního patra kde leží batolata. Moc jsem se o M. bála, tiskla jsem ho k sobě a docela vystresovana čekala co bude dál. Stali jsme na chodbě když z oddělení odcházela paní doktorka, která se podívala na mě a při pohledu na syna se lekla a jakoby se ho štítila a povídá "FUJ TO JE OŠKLIVÉ DÍTĚ" . Nechápavě se jí ptám PROSÍM?? A ona na to NO OČI MÁ HEZKÝ ALE JINAK JE OŠKLIVEJ!! Zůstala jsem na ní civět a neměla jsem slov . Pak nás sestra odvedla na pokoj číslo šest. Položila jsem M. na postel a přitulila jsem se k němu a nějak jsme usnuli. Asi za dvě hodiny přišla doktorka ze malej musí na JIPku a já domů, že tam s ním být nemůžu. Než jsem stihla cokoliv říct, už mi ho brali z náruče a odnaseli pryč. Rychle jsem se rozběhla za nimi ale opravdu sprostě mi zavřeli dveře přímo před nosem . Hned jsem je otevřela ale jedna sestra stala přímo přede dveřmi a rukou mě strčila zpátky. Říkám jí ať mě pustí ze chci za synem. Ona na to že se o něj postarají a ať jdu domů. Brečela jsem a říkám že ho chci aspoň pohladit, dat pusu . . .držet ho za ručičku až ho budou pichat. . Odpovědí mi bylo, že bych překážela... a pak jsem ho slyšela jak pláče .. bylo mi tak ouvej,to se nedá ani popsat. Stala jsem tam tedy na té chodbě, sestra dva kroky ode mě, nejspíš mě hlídala. Já brečela snad víc jak M.. Když se konečně otevřeli dveře a já mohla za ním, ležel v postýlce, na hlavičce kapacku,ruce svázané obvazem a pripoutane k nozickam a celý byl ještě zabalený do deky, že se sotva mohl pohnout a hlavně úplně vyděšenej výraz, tolik strachu co měl v očích, tak moc se bál , sklonila jsem se nad tím uzlickem a pusinkovala ho,hladila jsem ho a tolik jsem s ním trpěla, bylo mi ho tak líto!! Sestra jen pronesla že bude celý mokrý od mých slz a ať to tak neprozivam a Jdu domů ze teď bude stejně spát . Upřímně dneska ani nevím proč jsem ji tak tupe poslechla a odešla jsem. Asi nejspíš proto, že jsem věřila... věřila, že je v dobrých rukou, že oni přece vědí, co mají dělat, narozdíl ode mě, co by laika... druhý den jsem tam ráno volala a bylo mi řečeno, že můžu přijít, že ho dají z JIP na normální pokoj a tam můžu už být s ním. Tak jsem celá natěšená spěchala do nemocnice... když jsem ho však viděla, docela jsem se vyděsila. M. sice uz nezvracel,tak nemusel byt na kapackach,ale vypadal stokrát hůř než den předtím, kdy jsem jim ho tam s důvěrou nechávala a věřila , že mu pomůžou... M. byl celý otekly,celé tělíčko měl rozškrábané a na nožičce dokonce až do krve. Vůbec nevěděl kdo jsem, byl agresivní, kopal kolem sebe, mlátil rukama, nechtěl se nechat vůbec pochovat,celej se jako by provracel...byla jsem z toho dost překvapena , nikdy se takhle nechoval, nechápala jsem co se to s ním za jeden den stalo! Celé odpoledne jsem s ním ležela, snažila jsem se aby co nejvíc spinkal,spánek je přece nejlepší lékař.... jenže malej usnul pokaždé jen na chvíli, stále se probouzel a pokaždé plakal tak jinak než jak obvykle...tak zoufale, nešťastně .... tak utekl celý den a večer jsem to už nevydržela a šla jsem na sesternu se zeptat co to s ním udělali, proč stále tak zoufale pláče a nedá se utěšit a proč nedokáže v klidu usnout a proč má tělíčko jak v ohni . Sestry mě chtěli odbýt že to je normální,že to nejspíš že je v cizím prostředí ale já přeci znám svoje dítě a vím že to nnormální není!! Trvala jsem na tom že chci MLUVIT s doktorem! Po nějaký době tedy přišla doktorka, tak se jí ptám co mi to s ním udělali, že jsem jim ho včera dávala a měl kůži čistou a vypadal normálně. V tom tam přicházela jedna sestra a říká doktorce že mám pravdu, že byla včera u toho když jsem ho tam nechávala a opravdu vypadal líp. Doktorka se tedy zeptala druhé sestry proč je tak osypanej,cim ho mazali... na to ta dotyčná sestra se na mě obořila a naštvaným hlasem se mě ptá "No paní H. cim jste ho mazala???" . tak ji říkám JÁ???TO BYLA OTÁZKA NA VÁS A NE NA MĚ, MĚ JSTE VYHODILI DOMŮ, JÁ VÁM HO TADY NECHÁVALA V ÚPLNĚ JINÉM STAVU NEŽ JE TEĎ!! Tak se zarazila, chvíli se dívala do papíru a pak říká NO TAK HO ASI NEJSPÍŠ NA JIPCE NENAMAZALI!JA TO NEVÍM JÁ SLUŽBU NEMĚLA! polil me vztek a hned litost jak musel chudák trpět . Tak jen říkám JO AHA, TAK TO POTOM JO. A FENISTIL JSTE MU ASI TAKY ZAPOMNĚLI DÁT... ani nevím jak, prostě nějak jsme přečkali noc a nad ránem se M. hned po jídle opět pozvracel. V pokoji byla zima,topeni netopilo a na prebalovaku byla cedule NEMANIPULOVAT S TOPENIM. No ono to ani nešlo když to nefungovalo. Na oknech byla deka a to mělo asi k teplu stačit. Malej měl studený nosanek a to jsem se k nemu tulila abych ho zahřála. Vrchol všeho bylo, když jsem musela jíst rukama, protože jsem nevěděla ze musím mít vlastní příbor a já ho neměla a když jsem chtěla půjčit řekli mi že nepujcuji. No ale to jsem trochu odbočila. Abych se vrátila k tomu ránu . Při vizite doktor vstoupil jen MEZI DVEŘE, opravdu stal mezi dveřmi a sestra mu hlásí ze obě děti (můj syn a syn paní co byla na pokoji s námi )jednou zvraceli a on aniž by vůbec vešel do pokoje, aniž by se na děti aspoň podíval tak se v těch dveřích otočil a říká OBĚ DĚTI DEJTE ZPÁTKY NA JIPKU!! Přitom si myslím že matysek na tom nebyl tak špatně že by tam musel znova, neměl teplotu, ani průjem , jen jednou trochu blinkal ,ale jedl třikrát a blinkal jednou. Vážně byla nutná další péče na JIPce?? No ať tak jako tak, opět slzy, pláč, odloučení... další bezesná noc , a ačkoliv žiju se synem sama, tak M. tata když se z mého vyprávění dozvěděl co se s malým děje, tak i když jsme měli svázané ruce, jsem ráda, že při mě stál , protože to bylo hodně náročné psychicky to zvládat. Pokaždé než jsem jela do nemocnice jsem tam volala dopředu ale tohle ráno jsem tam přijela bez předchozího ohlášení. Zazvoním,otevře sestra a nepustí mě dál na oddělení, jen u dveří mi říká že je zákaz návštěv. Říkám jí že ano že to chápu ale že já nejsem návštěva ze já jsem MÁMA!! nezájem, arogance , opět vyhazov a k tomu jsem dostala vynadano že jsem si měla zavolat že by mi rovnou řekla že jezdit nemám a já bych si tak ušetřila cestu. Tak jsem opět s pláčem odešla, venku jsem situaci vyprávěla mamince, která mi dodávala nejen sílu, ale především informace ze zákona, a ten den mě do nemocnice přivezla, ve svém volném čase, navíc v neděli, za což ji mimochodem moc děkuji. A jak tak stojím u auta, všimla jsem si, že jedna maminka z oddělení byla venku kouřit a chystala se vrátit se na oddělení. Využila jsem toho a na oddělení jsem vklouzla s ní...samozřejmě sestra mě viděla a už mi běžela naproti aby mě zastavila. PANÍ H. ŘEKLA JSEM VÁM ZE SEM NESMÍTE!!!VY MI NEROZUMÍTE?? Ale ano rozumím, ale já chci prostě za svým dítětem, chci ho vidět, chci být u něj, chci ho pohladit, dat mu pusu, říct že ho miluju a že tu jsem pro něj, že na to není sám...copak je to tak těžké pochopit? Vždyť mu jsou pouhé čtyři měsíce!! Je pořád se mnou, zvyklý na mě, jak mu asi musí být když mu není dobře a musí ležet spoutanej v hnusný železný postýlce, úplně sám, vystrašený,v cizím prostředí mezi cizími lidmi, bez mámy ... opět jsem neudržela slzy a trvala na tom že ho chci vidět. Odpověď jak v Kocourkově-NE , JE ZÁKAZ NÁVŠTĚV! opět ji opakuji že nejsem návštěva ze jsem MÁMA! odpověď - je mi líto, zavolejte si zítra. Tak říkám že chci mluvit s doktorem. Odpověď - NEMÁ ČAS JE NA NOVOROZENECKYM. Na to jí povídám, že si počkám že já čas mám. Naštvaně mi říká FAJN POČKEJTE TADY NA CHODBĚ. Nedalo mi to a jak zalezla do sesterny tak jsem proste proklouzla na tu JIPku. Malej tam ležel, nepřítomně koukal kam si do stropu, na rukou ponožky a ještě svázané obvazem asi na tři uzle,v pase to same... opět slzy... začala jsem ho rozvazovat když se přiřítila sestra a už naštvaná mi říká PANÍ H.  CO TADY DĚLÁTE JÁ KVŮLI VÁM PŘIJDU O PRÁCI, A VY MĚ ŽIVIT NEBUDETE a bla bla bla ,vlastně ani nevím co všechno říkala nějak jsem ji nedokázala vnímat. Zoufale jsem ji prosila že nechci dělat problémy ze chci být aspoň na chvíli s ním. Tak mi řekla že na chvíli teda jo. Obě jSme se uklidnili a já ji pak říkám (na rady R. ) jak je to s tou CHARTOU PRAV.... trochu se zakoktala a pak říká NO MOHLA BYSTE U NĚJ BÝT ALE TO BYSTE TU MUSELA LEŽET NA POKOJI A BÝT PŘIJATA NA ODDĚLENÍ. trochu mi spadla čelist, nějak jsem to nepobirala. Říkám jí tedy tak ať mě ubytuje,v čem je problém... no my vás nemůžeme vlastně přijmout protože nemáme volné místo. Opět přemýšlím zda nejsem v Kocourkove. Docházejí mi síly. Prý ještě tak deset minut a budu muset jít. Po deseti minutách jsem tedy opět opustila oddělení a šla dolů k autu k paní R.,která povolala na pomoc její známou, která přestože opakuji ,byla neděle, přijela do pár minut a jako moje posila ,narozdíl ode mě znalá našich zákonů se se mnou opět vydala na oddělení.. výraz té sestry snad netřeba popisovat , když jsem tam během asi hodiny byla už potřetí nebo počtvrté, už ani nevím. Člověk by nevěřil, co to udělá se sestrou , když viděla že tam jsem ZASE a navíc ne sama!

Debata opět jak v Kocourkově... bla bla bla...a pak sestra říká.. no abyste tady mohla u něj být musíme vás přijmout na oddělení. Připadám si fakt už jak trotl tak ji opakuji že jsem tady i s taškou s věcmi ze nemám problém s tím teď hned tady zůstat. Nedalo mi to si nerejpnout Tak ji říkám JE TO PÁR MINUT CO JSTE MI TVRDILA ŽE NEMÁTE MÍSTO. TO KDYŽ PŘIJDU S NĚKÝM TAK NAJEDNOU TO MÍSTO MÁTE? odpověděla mi že právě teď někoho propouštějí. No dobrá na tuhle konverzaci nemám sílu.. přemýšlím jestli si ze mě fakt dělá dobrý den nebo jestli to myslí vážně. No to je jedno. Rozloučím se s "posilou" a žádám sestry ať mi zavolá doktora. Před tím než mě odvedla na pokoj mě upozornila na to že tu budu zbytečně že mě stejně k němu pustí jednou možná dvakrát a to tak na deset minut. Že se malej nemůže rozrušit a musí být v klidu. A že si beru na triko ze když třeba přivezou maminku s dítětem s otřesem mozku tak budu zabírat místo a oni je nebudou mít kam uložit . Sobecky v tu chvili mi bylo všechno fakt úplně jedno. Tak jsem dostala pokoj číslo myslím že osm. Ani nevím. Pokus o to jít za malým mi nevyšel, mám prý zalezt na pokoj a čekat. Tak čekám. Najednou přišla doktorka. Sláva! Dost nepříjemně mi řekla že jim komplikuju chod na oddělení. Omlouvám se a říkám že nechci dělat problémy ze bych jen chtěla vidět syna. Hned mě uzemnila ze tim ze tam budu si nicim nnepomuzu že malej musí být v klidu že jsou hrozně rádi že se jim povedlo ho stabilizovat a že bych všechno mohla narušit. Fajn . Říkám jí že když už není na kapačkách ze nevím proč je na JIPu a slušně jsem se jí zeptala jestli bych si ho nemohla vzít na pokoj. Nemohla. Hm. Ptám se tedy aspoň proč, důvod??? Vždyť tam leží sám, smutný, opuštěný, není na žádných přístrojích, hlava mi trochu nepobírá proč by takhle jak je nemohl ležet u mě se mnou na pokoji. odpověď mě docela rozsekala. PODÍVEJTE PANÍ H. VÁM ASI VŮBEC NEDOCHÁZÍ ZE JSTE K NÁM DALA NEMOCNÉ DÍTĚ A MY SE SNAŽÍME HO VYLÉČIT. NA JIPCE ZŮSTÁVÁ JEŠTĚ JEDEN DEN PROTO ABY HO NAŠE ODBORNĚ VYŠKOLENE A VYSTUDOVANÉ SESTRY MĚLI NA OČÍCH A V PŘÍPADĚ POTŘEBY MŮŽOU OKAMŽITĚ ZASÁHNOUT PROTOŽE ROZPOZNAJI VAROVNÉ SIGNÁLY VČAS NAROZDÍL OD VÁS MAMINEK. aha. No dobrá tedy , tak můžu ho aspoň krmit, přebalovat atd.? NEMŮŽETE, UŽ JSEM VÁM ŘÍKALA ŽE OD TOHO TU MÁME NAŠE SESTRY KTERÉ JSOU NA TO SPECIÁLNĚ VYŠKOLENÉ. no co na tohle říct? Jsem maminkou dvou dětí ale bohužel nejsem speciálně vyškolena na krmení a přebalování,hold jsem se měla víc učit abych na to měla školu. Vzdávám to, vážně nemám sílu řešit tyhle nesmysly, když je na první pohled jasné, že to je z jejich strany naschvál, truc , šprajc... po nekonečně dlouhých hodinách je tu ráno... sestřička velice milá mi říká TAK POJĎTE MAMINKO UŽ JSTE SE DOČKALA MŮŽETE SI VZÍT MALÉHO NA POKOJ. MŮŽETE BÝT V KLIDU PODÍVEJTE SE JAK JE HODNEJ,PŘED CHVÍLÍ VSTAVAL,JE PO JÍDLE, PREBALENEJ A JAK VIDÍTE ANI NEPLÁČE,JE SPOKOJENEJ! Zalapala jsem po dechu ale už jsem měla strach cokoliv jim říct nahlas..oči jsem měla opět plne slz .tohle není spokojene dítě tohle je zfetovane dite!!! Vzala jsem ho do náruče ale byl tak vláčnej,rukama mi protekl jak hadrová panenka,oci provracel dozadu a cítila jsem z něj ze vůbec neví kdo jsem, jen tupě zíral, nebo spíš se snažil zírat. Měl tak otekly obličej ze ztěží otevřel očička. Odnesla jsem si ho na pokoj a přemýšlela co mám dělat. Připadala jsem si jak ve snu, nechtěla jsem tomu věřit! Abych to už zkrátila... ten večer jsem podepsala REVERZ a matyáška jsem si společně s jeho tatínkem odvezla domů! Už nemám ani sílu popisovat co se dělo než nás konečně pustili, jako když jsem chtěla nahlédnout do dokumentace tak nejdřív ze ano. Říkám super a můžete mi to vytisknout na moje náklady... já vám to tady hned zaplatím... tak pak asi za deset minut ze vlastně to nejde.. a že jim nefunguje tiskárna.. říkám cože nefunguje?? No samozřejmě ta tiskárna na které mi o pár minut později tiskne propousteci zpravu...no nic, za chvíli už mi doktorka mávala před očima nějakým papírem že jsem při příjmu podepisovala ze nebudu chtít nahlížet do dokumentace a že pokud přece jen ano musím o to písemně požádat a lékař má na to třicet dní a že lékař určí termín nahlédnutí!! Už totálně v prdeli rikam vite co,nechte to být, jen chci vědět CO VŠECHNO DNESKA, OPAKUJI DNESKA DOSTAL ZA LÉKY??zajímá mě teď jen dnešek. Na fotkach co jsem nafotila je jasne videt ze to dite je nadopovany,zfetovany,apaticky,.. tak vzala tu dokumentaci a po chvíli říká že nic, že jen FENISTIL. Nemám slov , jediné co chci je ať už konečně otevře ty dveře a my mužem navždycky vypadnout z toho místa co s nemocnici nemá nic společného!! Jen taková poznámka na okraj-fenistil dávám malému tři měsíce a nikdy mi takhle nevypadal. Hádám tedy že bylo nejspíš něco ve vzduchu. KONEČNĚ VOLNÍ!!!! moc jsem se o M. ale bala proto jsem požádala matyskovo tatinka ať zůstane přes noc u mě kdyby se cokoliv dělo. souhlasil. ráno nás obvodní lékař pro jistotu poslat do nemocnice dle vlastního výběru. Jeli jsme do Kadane. Představte si ze tam když dítěti berou krev tak mamince nikdo nezavre dveře před nosem ale maminka může svoje dítě držet za ruku, utěšovat ho atd .a nejen to... jednají tam s vámi jako s lidmi!! Maličkej den ode byl na tom lépe coz dokazují fotky mnou pořízené den po dni. Jo asi jsem toho dost zapomněla napsat psala jsem jak jsem si to vybavovala. Teď jsem si ještě vzpomněla ze za mnou přišel pan primář v civilu a já fakt litovala že jsem nepustila nahravani když se mě ptal co mám za problém a co jako chci dělat jestli si chci jít stěžovat nebo co. A co se mi nelíbí že si asi vůbec neuvědomuju že jsem jim dala nemocný dítě a oni dělali všechno proto aby mu pomohli. Když mu říkám že jsem nechtěla nic víc než jen být u něj tak mě k němu nechtěla sestra pustit a byla hotová ze kvůli mě přijde o práci jak mě tam někdo uvidí tak na to mi řekl že tomu nevěří ze jsem si to vymyslela a než jsem se stihla nadechnout práskl dveřmi... smutné zůstává to, že M. po zážitku z nemocnice je pořád moc plačtivý,někam se ztratilo to moje krásný usměvavý miminko, teď na mě doslova visi,jako by se bál ze od něj odejdu a nechám ho samotného, jak mě nevidí hned pláče, pořád se chce chovat a když ho mám v náručí, tiskne se ke mě a poslouchá tlukot meho srdce a to ho uklidní . Bojí se ležet sám, budí se ze spaní s hysterickym pláčem,budi se vystraseny a až když na něj mluvím podle hlasu mě pozná a uklidní se. Bojí se usnout, včera jsme ho s matyskovo tatinkem uspavali od deviti do pul druhe do rana!!to už jsme vyčerpáním usnuli všichni tři!prevčírem jsem ho uspavala od osmi a usnul az v jednu.chce se jen chovat jak ho položíme má v očích strach a pláče . Já doufám že to brzy odezní protože tohle je náročný, to dlouho takhle nezvládnu! CHCI ZPÁTKY TO MOJE MIMINKO HODNÝ, USMĚVAVÝ, CHCI ABY SE ZAS SMÁL A MĚL V OČÍCH RADOST A NE BOLEST A STRACH KTERÉ TAM MÁ DNES!