Stížnost na chomutovskou nemocnici

Milí návštěvníci. Vzhledem k medializaci tohoto příběhu je potřeba akutně tento web rozšířit (limit pro přenos dat). Děkujeme za velký zájem a každá pomoc je vítaná (i symbolická koruna, či desetikačka): Splynutí, z.s.,  Č.Ú.: 2200762658/2010  Můžete uvést V.S.: 777, nebo do předmětu uvést "DAR". Děkujeme

Příběh jedné maminky....

V Chomutově, dne 9.3 2015

Vážený pane řediteli,

tímto se na Vás obracím se stížností na Vaše dětské oddělení v Chomutově. Využívám svého práva a obracím se na Vás. Očekávám, že z této situace vyvodíte příslušná opatření a budete mě o nich informovat.

Dne 15. 2. 2015 jsme byli s naším 11měsíčním synem hospitalizováni na dětské JIP v Chomutovské nemocnici s podezřením na možnou dehydrataci po přetrvávajících průjmech a zvracení. Oslovuji Vás ve věci stížnosti na několik aspektů našeho pobytu. Jedná se především o: podávání medikamentů, které nejsou nezbytné pro léčbu pacienta, bez souhlasu zákonného zástupce; časté znemožňování uplatňování rodičovských kompetencí – boj s rodiči namísto spolupráce; zmatečný chod oddělení, kdy rodič dostává protichůdné informace, či zjišťuje, že měl udělat něco, co mu nikdo předtím nesdělil. V následujícím textu nejprve chronologicky popíši průběh našeho pobytu na Vašem oddělení a následně rozepíši jednotlivé body mé stížnosti.

Po sepsání všech potřebných podkladů pro hospitalizaci jsme byli s partnerem odvedeni čekat na pokoj, zatímco syn zůstal v péči ošetřujícího personálu, který jej měl připravit pro hospitalizaci na JIP. Když mě k němu posléze zavedli, byla jsem poněkud konsternována ze způsobu, jakým byl syn zajištěn proti nežádoucímu vytržení zavedené kanyly. Jednu ruku měl gázou přivázanou k posteli, druhou k noze, celé tělo měl zabalené do deky, která byla utažena na uzel další gázou. Byl položen na bok jako preventivní opatření při případném zvracení. Mé námitce, že nepovažuji toto řešení za nutné, neboť jako jeho matka dovedu svého syna uklidnit a ohlídat proti vytržení kanyly, nebylo vyhověno, syn musel nadále zůstat takto připoután. Neustále plakal. Byl svázaný a hladový, do těla měl zavedenu pouze infuzi na zavodnění, ale živiny nedostával žádné. Chtěla jsem jej nakojit, ale bylo mi to důrazně zakázáno. V reakci na synův neutuchající pláč donesla sestra injekci s tím, že mu píchne „něco“ na uklidnění. Dříve, než jsem se stačila zeptat, o jakou injekci se jedná, a případně udělit svůj souhlas či nesouhlas, byl obsah stříkačky vpraven do infúze. Teprve poté mi sestra sdělila, že se jedná o Diazepam. Ten však nezafungoval, syn nakonec usnul vyčerpáním po neutěšitelném pláči. Po probuzení znovu velmi plakal, nemohl se hýbat, ale přesto se mu podařilo strhnout puls metr, sestra jej proto chtěla připoutat k posteli za každou končetinu zvlášť, což jsem odmítla. Byl tedy alespoň pevněji zavinut do deky a silněji utažen. Navíc mi bylo oznámeno, že v 19 hodin opustím dětské JIP a odeberu se na svůj pokoj. Nevidím důvod, proč bych nemohla nadále setrvat na židli vedle svého syna, aniž bych tím kohokoliv vyrušovala a zhoršovala kvalitu chodu oddělení. Vysvětleno mi to bylo tím, že bych měla jít spát a odpočívat. Jak je zřejmé, v nemocnici jsem byla hlavně kvůli synovi, jako jeho opora. Tedy sama nejlépe vím, kdy jsem unavena a měla bych odpočívat.

Když se posléze vystřídaly směny, přišla za námi sestra, která nastoupila noční směnu, zjistit, kolik syn vypil, kolik vážily použité pleny a jakou měl teplotu. Absolutně nikdo mě za celou dobu našeho pobytu neinformoval, že takové údaje mám zjišťovat. Sestře jsem alespoň oznámila, že syn je kojený a momentálně hladový, neboť několik hodin nejedl, a také jsem ji poprosila o zapůjčení odsávačky mateřského mléka. Byl mi nabídnut pouze hrnek a rada jít si mléko ručně odstříkat do sprchy. Nakonec mi bylo povoleno syna nakojit. Zvláštní zde je, že první směna mi udělila zákaz, druhá zákaz vetovala. Nicméně syn nesměl být vytažen z postele. Během krkolomného kojení, které spočívalo v tom, že jsem si stoupla na stoličku a kojila přes mříže, syn usnul a já si mohla v relativním klidu po celém odpoledni dojít na záchod a trochu se protáhnout do pokoje, kde jsem měla své osobní věci. Požádala jsem sloužící sestru, aby pro mě v případě, že se syn probudí, došla, sestra s tím souhlasila. Dorazila již po zhruba 10 minutách. Syna jsem na lůžku nalezla křičícího, prokakaného skrz plenu na oblečení i deku. Když mi jej sestra předala do náručí, abych mohla provést hygienické úkony, nepoznávala jsem jej. Byl velmi malátný, ruce a nohy svěšené, neudržel hlavu. Dozvěděla jsem se, že během mé nepřítomnosti mu byl znovu podán Diazepam, tedy opakovaně bez mého vědomí. Dle sestry, která Diazepam aplikovala, bylo důvodem zlepšení kvality spánku.

Zhruba ve 23:30 za mnou přišla sestra oznámit mi, že pan primář dal svolení k tomu, že si mohu vzít syna k sobě na pokoj a jít se vyspat. Zároveň mi ale nařídila nechat všechny věci na svém místě a ráno se vrátit tak, abychom na vizitu byli již zpět na JIP. Ráno nás sestra vzbudila v 7 hodin, my se dle domluvy vrátili zpět na pokoj na JIP. Zde nám pan primář po vizitě sdělil, že již je možné přesunout syna na běžné oddělení. Po druhé vizitě bylo vyřčeno, že syna je možné doléčit doma, čímž byl náš pobyt v nemocnici ukončen.

Shrnu-li nedostatky, se kterými jsme se během hospitalizace setkali, pak je zmíním v následujících bodech:

• V první řadě nesouhlasím se zákazem kojení. Zákaz kojení mi byl zdůvodněn tím, že kojení není pro dítě s gastroenteritidou vhodné. Toto tvrzení je z medicínského pohledu minimálně sporné – např. Světová zdravotnická organizace kojení při gastroenteritidě doslovně doporučuje, odkaz: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23713234. Navíc, vedle čistě medicínského hlediska, je zde také hledisko psychologické. Kojení poskytuje dětem kromě výživy také objetí, dotek, oční kontakt s matkou, orální a taktilní stimulaci, hluboce zakořeněnou jistotu. Pokud matka své dítě kojí, měla by v tom být maximálně podpořena; pro období nemoci a hospitalizace to platí dvojnásob. Kojení je kromě prostého tělesného kontaktu dalším přirozeným prostředkem ke zklidnění dítěte (i matky), navozuje relaxaci a pocity jistoty a známého prostředí. To je pro probíhající léčbu velmi prospěšné. Naopak, zákaz kojení v neodůvodněných případech způsobuje dítěti kromě pocitů hladu také silný stres, pocity nejistoty a strádání. Kromě toho může omezení kojení ohrozit další tvorbu mléka či dokonce způsobit odstavení, což je pro zdraví dítěte (i matky) nežádoucí.

Dovolím si citaci z knihy Dr. Jack Newman´s Guide to breastfeeding: „Mnoho let se věřilo, že by se z výživy kojence při gastroenteritidě měla vysadit strava obsahující laktózu, protože při těchto stavech tělo přestává produkovat enzym laktáza, který umožňuje mléčný cukr štěpit. V osmdesátých letech bylo zjištěno, že děti, kterým byla aplikována nemléčná strava (čisté tekutiny), mají delší průběh průjmových onemocnění, kvůli tomu, že vlastně hladoví a infekční průjem přechází v průjem z hladu. Produkce laktázy se rychle obnoví, pokud dítě nehladoví.

Nejlepší léčbou kojeného dítěte s akutní gastroenteritidou je pokračování v kojení, a to dokonce v případech, kdy dítě zvrací a zdá se, že kojení netoleruje. Mateřské mléko obsahuje množství imunitních faktorů, nejen protilátek, které pomáhají chránit dítě před nejhoršími dopady střevní infekce. Kojenci a batolata navíc často snášejí mateřské mléko lépe než jiné tekutiny. Dále jsou výživné látky v mateřském mléku lépe a rychleji vstřebávány oproti jiné stravě včetně umělého mléka, takže dítě nehladoví, i když zvrací. Navíc je dítě kojením uklidňováno a zároveň se uklidňuje i matka, když dítě pije.

Největším nebezpečím gastroenteritidy je dehydratace. K boji s ní se doporučuje časté podávání malého množství tekutin. Z výše uvedených důvodů je k tomu nejvhodnější mateřské mléko. Časté nebo kontinuální kojení může také působit preventivně proti zvracení, protože dítě nepolyká velké množství tekutiny, které by provokovalo zvracení, ale díky sání se naopak spouští protisměrný pohyb jícnu. Nejlepší léčbou pro zvracející děti je nechat je kojit kontinuálně. Dalším argumentem, který hovoří pro kojení je, že malé ale i starší děti při kojení často usnou a spánek pomáhá bojovat s infekcí. Pouze ve velmi vzácných případech je kojení nedostatečnou prevencí dehydratace dítěte s gastroenteritidou.

Po prodělané gastroenteritidě bývá častá dočasná intolerance laktózy. Nejlepším způsobem, jak se jí vyhnout, je pokračovat v kojení a neměnit dítěti stravu. Dokonce v případech, kdy je nutná intravenózní výživa, nemá být kojení zastaveno nebo od něj odrazováno. Látky obsažené v mateřském mléce stále napomáhají rychlejšímu zotavení a je pro dítě uklidňující. Nemocné děti potřebuji kojení více než děti zdravé.“

Závěrem si dovoluji upozornit, že zákaz kojení v momentě, kdy toto přímo neohrožuje život dítěte, ani není z právního hlediska v kompetenci nemocničního personálu. Ten může, krom případů přímého ohrožení života dítěte, způsob léčby pouze doporučovat, nikoliv však nařizovat. Plně chápu, že je pro všechny zúčastněné strany (a především pro dítě) nejvhodnější, když rodič dítěte a zdravotnický personál na léčbě v plné shodě spolupracují. Je však zapotřebí si uvědomit, že pro spolupráci s rodičem je vhodný dialog a předkládání informací, ne pokus o direktivní jednání, navíc v tomto případě protiprávní.

Nelíbí se mi také podávání Diazepamu bez mého vědomí a během mé krátké nepřítomnosti, obzvláště s uvedením důvodů, jaké byly sděleny mně. Vím, jak utišit své dítě, vím, jak mu pomoci s usínáním bez pláče i tišících prostředků, přesto mi nebylo takové jednání umožněno. Diazepam je velmi silný lék a rozhodně by se měl podávat jen při jasné indikaci a rozrušení dítěte rozhodně za takovouto indikaci nepovažuji. Medikace pro uklidnění dítěte by měla být poslední volba po vyčerpání všech dalších možností, pouze v nouzovém případě. Vím, že Diazepam jako takový se používá k sedaci dítěte například při různých procedurách (například zákrok u zubaře, kdy má dítě strach, nedá se uklidnit, pláče a nevydrží v klidu) a je považován za efektivní a bezpečný k tomuto účelu. Nicméně to nemění nic na tom, že v našem případě to bylo nevhodné, když syn nepodstupoval konkrétní omezenou proceduru, pouze potřeboval usnout. V Chartě práv pacientů se dočteme, že by se vždy měli omezit zákroky na ty nezbytně nutné. V tomto případě nebylo podání sedace nutné, neb jsem svého syna mohla uklidnit sama. Tímto byl syn vystaven neblahým účinkům Diazepamu bez toho, aniž by byla snaha vyřešit situaci tak, aby byla zmenšena potenciální újma. Toto považuji za další ukázku zcela zbytečné nespolupráce personálu s rodičem.

Jako nejpodstatnější důvod bych uvedla, že byl Diazepam podán bez mého souhlasu a vědomí. Nepodepsala jsem žádný dokument, ve kterém bych dala obecný souhlas k podávání libovolné medikace, ani konkrétně Diazepamu

Nesouhlasím s poutáním dětí k posteli jako prevenci proti vytrhnutí, tento způsob považuji za absolutně nedůstojný a nevhodný, jako matka znám své dítě nejlépe a dovedu s ním zacházet tak, aby nedošlo k vytržení kanyly a zároveň dítě nijak nestrádalo. Nijak nezpochybňuji důležitost zavedení kanyly a její udržení na tělíčku dítěte, kterým bývá přivazování dítěte ospravedlňováno. Nicméně klid dítěte lze zajistit i jinak než omezením jeho pohybu – například právě v náruči matky. Svazání/přivázání do nepřirozené polohy představuje pro dítě velký stres, nerozumí situaci, prožívá bezmoc, strach, je mu zabráněno v přirozené exploraci, v kontaktu s rodičem. Otřese to jeho jistotou a důvěrou v okolní svět, kterou je potřeba zejména v prvním roce života soustavně budovat, nikoli narušovat. V neposlední řadě je tato nepřirozená situace zdrojem stresu i pro matku, která by měla být dítěti oporou. Vlivem této situace na něj však přenáší i vlastní emoce a oba jsou v silném dyskomfortu a začarovaném kruhu. Jak již bylo řečeno, stresu dítěte je třeba předcházet. Když se přes všechnu snahu přesto vyskytne, je potřeba okamžitá reakce a snaha o zmírnění, uklidnění. Místo přivázání dítěte je vhodné podpořit matku v těsném kontaktu s dítětem tak, aby bylo dítě v bezpečí a klidu a zároveň nedošlo k vytržení kanyly.

Za vážné považuji také vyloučení přítomnosti matky u úkonů prováděných ošetřujícím personálem na jejím dítěti. Byla jsem poučena, že dítě během vyšetření křičí, protože vidí matku, a že je tedy lepší, když tam matka není vůbec. S tímto tvrzením zásadně nesouhlasím, nemyslím si, že by cizí osoby dokázaly uklidnit cizí dítě spolehlivěji než jeho matka. Se všemi informacemi, které dnes o dětské psychice máme, nemůžeme považovat pláč za nástroj manipulace s pečovatelem, jak se bohužel stále mnoho lidí domnívá, a to obzvláště v situaci hospitalizace. Pláč má motivovat pečovatele k reakci, nikoli k ignoraci. Matky jsou přirozeně nejlépe vybavené k tomu reagovat na pláč vlastního dítěte, proto je velmi důležité, aby bylo dítě při hospitalizaci ve stálém kontaktu s matkou nebo jinou známou pečující osobou, která jej dokáže přirozeným a specifickým způsobem uklidnit. Personál nemocnice by měl matku v kontaktu s dítětem maximálně podporovat a individuálně řešit možnosti vzájemného kontaktu podle specifik onemocnění a léčby, ne ji odrazovat a zpochybňovat jej. Je nepřijatelné, aby personál odrazoval matku od reakce na pláč vlastního dítěte nevhodnými poznámkami (např. o rozmazlenosti apod.) a tím oslaboval její kompetence v náročné situaci. Není-li přítomnost matky ze skutečně závažných důvodů možná (za závažný důvod nepřítomnosti matky považuji např. akutní infekci rodiče atd. měl by personál nemocnice dítě empaticky utišit, např. hlazením, uklidňujícím hlasem, nejlépe však v náruči (pro dítě je fyzický kontakt skutečně zásadní), nikoli jej nechat plakat, a už vůbec několik desítek minut, což dle osobní zkušeností není na oddělení nic neobvyklého. Pláč dítěte v nemocnici může kromě dítěte samotného negativně ovlivňovat i jeho spolupacienty. I proto je žádoucí usnadnit matce uklidnění jejího dítěte (nebo se o pláčící dítě citlivě postarat v rámci oddělení). Pokud bude rodič pokládán za partnera, může přítomnost celému oddělení výrazně pomoci a ulehčit práci.

Na dětském oddělení jsme strávili celý den zavřeni na pokoji, měli jsme zákaz pokoj opustit. V pokoji netěsnilo okno, žaluzie byly rozbité, což velmi znepříjemňovalo pobyt v místnosti. Pokoj samotný sám o sobě nijak nepřipomínal pokoj pro dítě, chyběly mi tu nějaké dekorace, veselé barvy. V podobě, v jaké nám byl přidělen, působil velmi depresivně. Zdi oprýskané, děravé. Na oddělení byly dvě dětské herny, do jedné byl povolen přístup pouze za doprovodu učitelky, druhá byla zamčená. Osobně považuji herny za takových podmínek za nepoužitelné. Rozumím tomu, že na nákladnější opravy a vylepšení vybavení pokoje nemusí mít nemocnice finanční prostředky. Na druhou stranu oprava okna a zpřístupnění herny zřejmě nebude vyžadovat příliš velkou investici a výrazným způsobem ovlivní kvalitu času, kteří na Vašem oddělení dětští pacienti tráví.

Syn měl předepsanou dietu, ovšem k obědu nám bylo podáno toto menu: houbová polévka, buchtičky se šodó, želatinový jogurt, margarín a chléb. Na mou žádost o vhodnější stravu donesli vanilkový puding a mrkvové pyré ve skleničce zn. Hami. Za tři dny hospitalizace tak syn dostal pouze 2x infúzi na zavodnění a 1x příkrm, jiná strava byla vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu zcela nevhodná a nepoužitelná. Zcela nepochopitelný mě tento způsob stravování pacienta s gastroenteritidou přijde obzvláště v kontextu zákazu kojení.

Časně ráno byl synovi nasazen pytlík na zachycení moči. I přes mé několikeré upozornění v průběhu dne, že moč je připravena v pytlíku k odnesení do laboratoře, nikdo nereagoval včas a moč se zkazila. Teprve třetí pokus dopadl úspěšně a vzorek byl podroben rozboru.

Při propouštěním nám bylo doporučeno podávat synovi v rámci léčby probiotika, Enterol nebo Hylak. Nerozumím tomu, proč tato léčiva nebyla podávána již během hospitalizace.

Na závěr zmiňuji fatální nedostatek v přístupu personálu k dětským pacientům i jejich rodičům. Absolutně zde chybí jakákoli empatie, svým jednáním a chováním vzbuzují v hospitalizovaných pocit neschopnosti, nepochopení, strach, jsou znevažovány jeho názory, požadavky. To, co rodič, potažmo matka, která s dítětem žije v úzkém vztahu po dobu několika měsíců nebo již let, považuje pro dítě za nejlepší možné, je personálem s despektem odsouzeno. Personál nepodává informace o aktuálním zdravotním stavu, o postupech léčby, o lécích, které dítěti podává. Jedna ze sester se mi k tomuto vyjádřila, cituji: „líná huba, holé neštěstí“. Na toto téma přikládám několik vyjádření od rodičů dětí hospitalizovaných na dětském oddělení nebo oddělení JIP. Případy, které přikládám, se odehrávaly nezávisle na sobě během několika předešlých let, přesto si jsou v mnohém podobné. Maminky se na Vašem oddělení cítí nepříjemně, je s nimi jednáno způsobem, který jim není po vůli, nelíbí se jim chování sester. Poukazují také na nedostatky ve stravě, jako i v prostředí, ve kterém jsou ubytovány.

Jako příklad uvádím pár příspěvků na chod Vašeho oddělení, od rodičů, kteří byli hospitalizování s dětmi či pouze jejich děti. Na jejich žádost neuvádím jména.

„V roce 2010 byla má dcera převezena na dětské oddělení po prodělaných febrilních křečích a apnoické pauze. Během převozu rychlou záchrannou službou se dcera pozvracela. Personálem mi byl zakázán pobyt v nemocnici s dcerou, což odůvodnili tím, že mám doma další děti, o které se mám postarat. Návštěvy byly povoleny až další den od 15 hodin. Během návštěv byla dcera otupělá, nekomunikovala. Ošetřující sestra nám velmi stroze sdělila, že když jsme tu, ať si dceru vykoupeme. Ta byla stále potřísněna zvratkami z přechozího dne. Cizí prostředí na dceru působilo velmi stresově a během koupele plakala. Ošetřující sestra byla velmi neempatická, na dceřin pláč reagovala velmi podrážděně tím, že na ně její pláč neplatí, ať se kouká vykoupat, protože smrdí „jako stará babka“.“

„Před dvěma lety syna postihla střevní viróza a byl hospitalizován na dětském oddělení. Přístup sester byl dle mého názoru špatný, byla mi zakazována přítomnost u vyšetření mého syna a odběrů krve. Alarmující byl také stav pokoje, ve kterém jsme byli hospitalizováni. Regulace topení nefungovala, po mém požadavku toto nějak vyřešit, neboť v pokoji bylo přetopeno a suchý vzduch nás dráždil, nám bylo sděleno, že „to je ještě dobrý“. Zvlhčovala jsem vzduch, jak se dalo, ale stejně jsme oba z nemocnice odcházeli s akutním zánětem nosohltanu.“

„Na vlastní oči jsem viděla, jak zdravotní sestra hodila dvouměsíční holčičku do postýlky. Chování personálu vůči dětem je velmi neprofesionální.“

„Hospitalizováni jsme byli v listopadu roku 2012 poté, co nás srazilo auto. Netekla teplá voda, netopilo topení, naše prosby o alespoň jednu deku navíc nebyly vyslyšeny.“

„Ve vedlejším pokoji leželo malé miminko, samo, ve tmě. Neustále plakalo. Ošetřující sestra to zřejmě nevydržela, rozrazila dveře pokoje a vykřikla na to malé, ať už neřve, že by to stačilo a že na to nikdo není zvědavý.“

„Personál nechává děti plakat, nemá pro ně vlídného slova, hračku nepodá, dítě nepohladí. Když jsem to udělala já, dostala jsem vynadáno.“

„Do nemocnice jsme byli dovezeni rychlou záchrannou službou poté, co se syn nemohl nadechnout. Nebyli jsme připraveni, tudíž jsme neměli příbor. Personál nám žádný nepřinesl, večeři jsme museli jíst rukama.“

„Přijeli jsme na příjem s podezřením na otřes mozku, dítě zvracelo, řvalo. Podle vyjádření pana primáře žádná vyšetření nejsou potřebná, zůstaneme hospitalizováno pouze na pozorování. Odjeli jsme do Teplic.“

„Před pěti lety jsme byli převezeni se synem rychlou záchrannou službou po pádu z palandy s podezřením na otřes mozku. Na příjmu byla nasazena dieta a to bylo vše. Nebyl proveden rentgen ani žádné jiné vyšetření. Po třech dnech hospitalizace na mou žádost provedli EEG, na jejímž základě mi sdělili, že je můj syn zaostalý. Teprve po půl roce na vyšetření v pražské nemocnici odhalili krevní sraženinu v mezi lebeční oblasti, která vznikla jako následek onoho pádu.“

„Sestra vykonávající službu na oddělení mi vynadala, že mé 6týdenní miminko již podruhé pozvracelo povlečení. Jako by se toto dalo ovlivnit.“

„Byli jsme hospitalizováni se synem, kterému bylo gestačně 5 měsíců, korigovaně 4 měsíce pro gastroenteritidu. Syn byl přijat na JIP pro zavodnění. Já byla vykázána odejít domů. Byla jsem poučena, že jakmile se synův stav zlepší, zatelefonují mi. Doma jsem si vše uvědomila, zavolala do nemocnice, že bych se ráda vrátila za synem na oddělení, což mi nebylo umožněno. Následně jsem se za synem do nemocnice vydala, abych ho alespoň navštívila, opět mi nebylo umožněno, neb návštěvy mají zákaz (období chřipkové epidemie). Hájila jsem se tím, že se nepovažuji jako matka za návštěvu, ale na to nebyl brán zřetel. Navíc syn má velmi vysušenou pokožku celého těla (nejspíš atopický ekzém, aktuálně se čeká na výsledky z vyšetření), je třeba ho pravidelně mazat, podávat mu léky a oblékat ho do bavlněné oblečení se zakrytou rukou. Syna oblékali do erárního oblečení i přes to, že jsem pro něj měla vše připraveno. Po zavolání lékaře jsem se na syna směla podívat, stav, ve kterém jsem ho do nemocnice dala, se absolutně neslučoval se stavem, ve kterém jsem ho viděla. V první řadě byl kompletně spoutaný, svázaný k posteli. Kůži měl rozpraskanou do krve, byl malátný, apatický, koukal strnule do jednoho místa, nepoznával mě. Ve chvíli kdy jsem se ptala ošetřujícího personálu, v jakém to je stavu, jaktože se mu kůže viditelně zhoršila, mi ošetřující sestra oznámila, že ho hold zapomněli namazat. Díky tomuto selhání se chlapeček dlouhou dobu poté dával dohromady, bylo potřeba navštívit další lékaře, nakoupit novou kosmetiku a léky. Arogantní přístup, snižování kvalit matky, k tomu zmíněná péče, nás rodiče vedla k podpisu negativního reversu a následnému přeložení do Kadaně, kde se přístup personálu nedá porovnat.“

Mnohokrát děkuji za Vaši pomoc. Pevně věřím, že moji stížnost vyřídíte v zákonné lhůtě a budete mne informovat o přijatých opatřeních.

Reakce primáře a můj dodatek: www.splynuti.cz/news/reakce-primare-a-muj-dodatek-ke-stiznosti-na-cv-nemocnici/

V návaznosti na tuto kauzu vkládám další dva příběhy maminek, které na tomto oddělení byly hospitalizovány se svými dětmi. Jeden příběh je prodloužená verze - podrobná ze stížnosti, uvedena na konci: www.splynuti.cz/news/a3-pribeh-z-chomutovske-nemocnice/ .

Druhý příběh je datován k roku 2011 i ten však má své opodstatnění k tomu, aby byl uveřejněn:  www.splynuti.cz/news/nas-pribeh-s-detskem-oddeleni-v-chomutove/

Milí návštěvníci. Vzhledem k medializaci tohoto příběhu je potřeba akutně tento web rozšířit (limit pro přenos dat). Děkujeme za velký zájem a každá pomoc je vítaná (i symbolická koruna, či desetikačka): Splynutí, z.s.,  Č.Ú.: 2200762658/2010  Můžete uvést V.S.: 777, nebo do předmětu uvést "DAR". Děkujeme